V minulém článku nazvaném ,,Jazzýček“ jsme se věnovali možným historickým kořenům naší schopnosti mluvit. Tím jsme si připravili prostor pro téma dnešního textu, ve kterém se budeme zabývat ne tím, kde se jazyk vzal a čím je unikátní, ale tím, jak zhruba funguje na teoretické rovině. Musím však přistoupit k určitému zjednodušení, které je, doufám, snesitelnou cenou za zvýšení stupně stravitelnosti.
Tento text začněme citátem druhé kapitoly z knihy Genesis, verše 19–20:
,,(Hospodin Bůh totiž zformoval ze země všechnu polní zvěř i všechno nebeské ptactvo a přivedl je k Adamovi, aby viděl, jak je pojmenuje. Jakkoli pak Adam nazval kterého živočicha, tak se jmenoval. Adam tedy pojmenoval všechen dobytek, nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Pro Adama se ale nenašla rovnocenná opora.)“
Úryvek nám jednoduše říká, že Adam byl vybrán, aby pojmenoval ostatní boží stvoření, dle své libosti. Jejich jména, tedy například myš, hraboš, pes, vlk, osel, jsou tím pádem Adamovými svévolnými označeními, ne nějakými projevy jejich niterné podstaty, která jsou ústy Adama pouze artikulována. Tento mikro exkurz do biblických dějin nám slouží pouze jako ukázka první základní charakteristiky konstruktivistického pohledu na jazyk[1]: vztah mezi označovanou věcí a pojmem, který pro ni používáme je čistě arbitrární.[2] Tím myslíme náhodný, libovolně vytvořený námi, lidmi.
Předmět na zemi, do kterého kopnu po cestě na tramvaj, je kámen. Říkáme mu tak, ale sám o sobě prostě jen je. Použitý název neodpovídá nějaké jeho čisté podstatě. Někdo jiný by řekl šutr, jiný křemen, anglicky hovořící jedinec zase stone. Při použití pojmu, ale záleží také na situaci, ve které na kámen hledíme. Ten samý oblázek může někdo označit jako munici do praku, v jiné, masivnější formě, zase může znamenat hranici státu, jindy může být uznáván jako platidlo v nějaké imaginární hře. Ve zkratce řečeno, tento příspěvek se budeme věnovat vztahu mezi předměty ve světě a jejich pojmovému uchopení. Je potřeba si uvědomit, že jak se nějakému předmětu, vztahu, nebo činnosti říká, do jaké pojmové přihrádky ho zařadíme má nesmírný vliv na náš život. Jestli je nějaký čin kvalifikován jako přepadení, nebo loupež, zda se jedná o zcizení, nebo odcizení, zda vojska přátelsky vypomáhají, nebo okupují, má naprosto reálné důsledky.
Jak jsme již uvedli, první charakteristikou jazyka je tedy jeho arbitrárnost ve vztahu k věcem. Tak o jazyce uvažoval zakladatel moderní lingvistiky, Ferdinand de Saussere. Jeho text je nám zdrojem i pro druhou charakteristiku jazyka. Tvrdil, že není zase tolik důležité, co znak (pro jednoduchost: slovo psané i vyslovené) označuje, jako to, co neoznačuje. Je tedy spíše diferenční, než definiční: jedna věc je tím, čím, je, protože je odlišná od věci druhé.[3] Tedy pro jednoduchost, bratr je bratr, protože je to někdo jiný než sestra, otec, nebo strýc, a to musí být nějak vyjádřeno.[4]
Máme tedy nějaké znaky, které se vztahují k jevům (předmětům, osobám, událostem, činnostem) ve světě. Vztahují se k nim na principu reprezentace. Reprezentovat znamená zastupovat, tedy jazykový pojem, například ,,kámen“, je myšlenkovým uchopením předmětu, který jsem právě zakopl do křoví. Díky tomu mohu poté příběhem pobavit své přátele a oni vědí, o čem to mluvím, nebo se mohu omluvit procházející paní, kterou můj uličnický kop vylekal. Slova nám tedy zpřítomňují něco, co již není, nebo umožňují, to, co je přítomno, prostě popsat a umístit do hovoru a myslet o tom. A jak jsme psali, vztah mezi těmito pojmy, zde jim také říkáme znaky, a reálnými předměty, je čistě arbitrární, nemá žádný vztah k substanci daného předmětu, tedy jeho podstatě. [5]
A pomocí neuvěřitelného množství těchto reprezentací dennodenně rozdělujeme a třídíme svět okolo nás, tak aby byl srozumitelný. Důležité však je, že tyto vztahy si nevytváří jedinec sám, ale jsou dány ustáleným společenským územ.[6] Nejedná se o nějakým jednorázový zakládajícím akt pojmenování, ale neustále se vyvíjející, upevňující, posilující a reagující procesem interakce mezi členy společnosti. Mohli bychom takovýto systém označování popsat jako hustou pavučinu významů, do které jsme jako lidé zavěšeni a kterou si zároveň neustále předeme.[7]
Z tohoto hlediska je tedy úplně jedno, jestli se kamenu říká kámen, nebo třeba menák, důležitá je shoda mezi ostatními lidmi. To, co řekneme, je jen a pouze na nás, ale pokud chceme informaci sdělit srozumitelně, musíme využít zavedených společenských konvencí, znát kód podle kterého je nějakému jevu přidělen pojem. Jak ovšem píše Nietzsche, po nějaké době nám toto spojení přijdou natolik samozřejmé a normální, že odmítáme uznat princip arbitrárnosti.[8] Proč je však důležité si tuto skutečnost uvědomovat? Odpověď nalezneme opět u Nietzscheho, jenž tvrdí, že lháři zneužívají těchto ustálených konvencí libovolným zaměňováním a obracením jmen. Používají platná označení, aby se neskutečné jevilo skutečné a naopak.[9]
Jazyk samozřejmě neumí srozumitelně reprezentovat pouze hmotné předměty, ale také osobní pocity a myšlenkové koncepty, jakými jsou například láska, nenávist, andělé, jednorožci, či spravedlnost. A důležitou roli hraje rovněž kontext, jak jsme již viděli na příkladu s křemenem, jako prostým kamenem, fotbalovým míče, nábojem do praku, nebo prvkem vymezující hranice mezi státy. Pokud si nejsme vědomi těchto konvenčních kódů, jsme pro život ve společnosti takřka nepoužitelní. Význam tohoto výroku můžeme odvodit na typickém případu ,,dej vodu na čaj“. Člověk znalý společenské mluvy, dá vařit do konvice vodu. Ale například člověk s poruchou v autistickém spektru může mít problém obsah rozšifrovat a udělá přesně to, co věta doslovně znamená. Postaví například láhev vody na pytlík čaje.[10]
To je pro tentokrát vše. Druhá část článku bude však brzy následovat.
[1] V tomto textu tedy na jazyk nahlížím z konstruktivistické pozice. Jak popisuje Hall v úvodu své práce, jsou ustáleny ještě dva další pohledy na to, jak jazyk funguje. 1. Reflektivní: to znamená, že jazyk jednoduše odráží význam, který předměty mají nějak sami o sobě, bez lidského přičinění. 2. Intencionální: jazyk je unikátním vyjádřením vůle každého řečníka. Osobně považuji konstruktivistický pohled za nejpřesvědčivější a zároveň schopný do určité míry obsáhnout i oba dva výše jmenované koncepty. Stuart Hall, ,,The Work of Representation“ in Stuart Hall ed. Representation: Cultural Representations and Signifying Practices, 15.
[2] Ferdinand de Saussere, Kurs obecné lingvistiky, 101.
[3] Ibid., 145.
[4] Například v havajské společnosti jedinec nazývá všechny starší muže, než je on sám pouze jedním pojmem, stejně tak všechny ženy. Lidi přibližně stejně staré jako je on sám zase dělí výhradně na sestry a bratry. V súdánské společnosti je naopak přítomno vysoce detailní pojmosloví pro všechny rodinné příslušníky. Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, 122-127.
[5] Ibid., 150. V tomto kroku činím jedno z hrubých zjednodušení. Sauserre tvrdí, že jazykový znak není výsledkem sjednocení věci a jména, ale pojmu a akustického obrazu, přičemž jako akustický obraz chápe smyslový otisk předmětu v naší mysli. Pro přesnější informace tedy doporučuji obrátit se přímo ke zdroji: de Saussere, od strany 95 dále.
[6] de Saussere, Kurs obecné lingvistiky, 141.
[7] Geertz, Interpretace kultur, 14. Dostáváme se tedy do prostoru kultury chápané dle Clifforda Geertze, kterou bychom v kontextu článku mohli označit jako okruh ,,podobně interpretujících“.
[8] Nietzsche, O pravdě a lži ve smyslu nikoliv morálním, 18-19.
[9] Ibid., 11.
[10] Dunbar, Příběh rodu Homo, 62.